“Uyulála”

5.4. 2018 od 18 hodin

“Ujulála je bytost z Jižní věštírny, nikdo neví, kdo to je, je to jakýsi vnitřní hlas.

Michal Ende, Nekonečný příběh”

Výstava obrazů české malířky, která ve svých obrazech zachytává svět na pomezí reality a snu, pohádkovosti a tajemna. Její obrazy jsou prodchnuty pravdou starých mudrců a nevinných panen.

Výstava potrvá od 5.4. do 30.6. 2018

Místo konání: Jolesch, Klienebergerplatz 1, Žitava/Zittau, FB: @jolesch

Ausstellung der tschechischen Malerin Ištabela Barela, die in ihren Bildern die Grenze zwischen Realität, Traum und Märchen einfängt. Ihre Werke sind inspiriert durch die Wahrheit der alten Weisen und der Spiritualität der unschuldigen Jungfrauen.

Der Name der Ausstellung „ “Uyulála”“ ist dem Buch von Michael

Ende „Die unendliche Geschichte“ entnommen. “Uyulála” ist die Stimme der Stille, der Weisheit.

Die Ausstellung geht vom 5. April bis Ende Juni

Nevím, co je důležité pro to, aby člověk rozuměl sobě, svému konání. Já svojí práci chápu jako vlastní lidskou zpověď, tvořím, protože je to má povinnost. Své výtvarné konání chápu, jako stopy zůstávající za mnou. Své artefakty za sebou trousím v podobě jednotlivých  šupin,  které odpadly z pradávné bytosti, jež opomněla kdysi zaniknout. Nevěřím na zázraky, věřím na letmé pohledy z mysli, roztančené  ve svém vlastním víru mezi rozkoší a zklamáním. ( řeka Jizera) Je to složitý proces tyto letmé podněty zachytit a ukotvit v obraze. Průlet životem, nemusí být zákonitě zběsilá jízda opilé duše. Čím déle prodlévám u jednotlivého  detailu, tím radostněji vstupuji do prostoru bezčasí. Detail je ten moment, kterým můžeme nahlédnout do jiného prostoru. Je to jako škvíra v plotě nebo klíčová dírka ve dveřích. Učíme se zachytit let paprsku a vidět vibraci zvuku, takto vnímám  onu legendární přípravu na průchod do světa, kam už naše fysické tělo neodchází. Tak jako tady, tak i tam je potřeba slyšet dobře hlas, který doprovází paprsek  světla. Z ponurých močálů a mlžných hor dokázat vystoupat výš, než nejvyšší vrcholek. Rozprostřít svou bytost.

Zaříkávadlo:

Minulost, obrazy, procesy, procesí, slunce a stavení, vzdálená a v ústraní, ve vlnách a na suchu, obrostlá srstí a holá bez listí, tonoucí pak mrtvá, dlouho ležící v bažině, uhelná a bezvěká, pradávná síla člověka, tichá a smířená, v dutině stromu schoulená, ležící žena s dlouhými vlasy, pláštěm a  hvězdami přikrytá, měsíc, jalovec, kameny, cesta, mužova záda, hory a svaly, proudění a vlny, zvířený  kal, jak se ze dna zvedá, otevřené oči, dýchá,  naděje světla, pomalu vyplouvá, pomalu si přivyká a slyší Tvůj hlas.

Ich weiß nicht, was dafür wichtig ist, daß man sich selbst, seine Haltung versteht. Ich nehme meine Arbeit als mein persönliches, menschliches Bekenntnis wahr; ich schöpfe, weil es meine Pflicht ist. Meine bildende Schöpfung begreife ich als die hinter mir bleibenden Spuren. Meine Artefakte streue ich hinter mich in Form einzelner Schuppen, die vom uralten Wesen abgefallen waren, das zu untergehen vergaβ. Ich glaube nicht an Wunder, ich glaube an einen schnellen Blick aus dem Geist, der in meinem eigenen Glauben zwischen Entzücken und Enttäuschung tanzt. Diese flüchtigen Anlässe im Bild aufzunehmen und zu verankern ist ein komplizierter Prozess. Durch das Leben zu fahren, muss nicht notwendigerweise der heftige Ritt einer betrunkenen Seele sein. Je länger ich auf die Details lege, desto glücklicher betrete ich den Raum der Zeitlosigkeit. Detail ist der Moment, durch den wir in einen anderen Raum schauen können. Es ist wie ein Zaunriss oder ein Schlüsselloch in der Tür. Wir lernen, den Flug des Strahls zu erfassen und die Schwingung des Schalls zu sehen – so ich jene legendäre Vorbereitung verspüre, in eine Welt zu gehen, in die unser physischer Körper schon nicht gehen kann. Genau wie hier ist es notwendig, eine Stimme auch dort gut zu hören, die einen Lichtstrahl begleitet. Aus düsteren Sümpfen und nebligen Bergen höher als auf den höchsten Gipfel hinauf aufsteigen zu können. Sein Wesen ausbreiten.

Beschwörung:

Vergangenheit, Bilder, Prozesse, Prozessionen, Sonne und Gebäude, fernliegend und zurückgezogen, in den Wellen und auf dem Trocknen, dick und grob ohne Blätter, ertrinkend, dann tot, lang im Sumpf liegend, kohlenhaltige und ewige, uralte Kraft des Menschen, still und versöhnt, in der Höhle eines Baumes, eine mit langen Haaren liegende, mit Mantel und Sternen bedeckte Frau, Mond, Wacholder, Steine, Weg, Mannes Rücken, Berge und Muskeln, Strömung und Wellen, Schlamm, wie er von unten aufsteht, seine Augen offen, er atmet, die Hoffnung auf Licht, taucht langsam auf, wohnt langsam ein und hört deine Stimme.