Fénixe doprovází vždy spousta andělů

Název výstavy: „Dvanáct pluků andělů“

Podtitul: „ Zemři a povstaň“, výstava jednoho obrazu

Kde: Kaplička v Zálesí u Javorníka

Kdy: Neděle 5. 4. 2015 od 16 hodin

Důležitým momentem, který ovlivnil koncepci mé výstavy, byl fakt, že zahájení vernisáže se odehrávalo přímo na velikonoční svátky. Prostor kapličky jen umocnil celý křesťanský podtext. Hledala jsem uvnitř sebe vlastní asociaci na téma „Smrt a Zmrtvýchvstání“, to, co symbolizuje Velikonoce. V mysli se mi vynořil obraz ohnivého a barevného ptáka Fénixe, legendární figury starověku. Fénix je obdařen výjimečnou schopností podobně jako Ježíš Kristus. Také definitivně umírá; dokonce se rozpadá na prach a také jako Ježíš Kristus znovu povstává, znovuzrozuje se. Rozdíl mezi Fénixem a Kristem je v tom, že Fénix tento jev praktikuje v pravidelných intervalech, zatímco Kristovi se to povedlo jednou a ještě hned vzápětí zmizel někam i s tělem.

Předpokládám, že síla víry ve skutečnost a reálnost takové transformace spočívá v tom, že popustíme hranici myšlení, možná ji zkusíme úplně vypnout a necháme popsanou informaci pouze protéct obrazotvornou myslí. Ponoříme se tedy do čistého a prázdného prostoru vlastního těla a počkáme na obrazovou odpověď. Za nějakou chvíli se nám může objevit celá událost a my ji tak můžeme pozorovat vnitřním zrakem. Skrze takto záměrně vyvolaný proces se nám může dostat jakési transcendentální zkušenosti. Dalo by se říci, že jsme se stali virtuálními svědky události. Tento experiment mne bavil v tom, že jsem mohla jít k celému procesu, jak se mi v mysli zhmotňoval, blíž a blíž, až k samotným detailům průběhu znovuzrození. Čím více jsem se nořila do této představy, tím impozantnější, živější a reálnější mi připadala.

Rozdíl v nacítěném obrazu vzkříšeného ptáka a vzkříšeného Krista je markantní. Prožívání procesů mrtvého člověka a jeho zpětné regenerace, doslova znovuoživení téhož mrtvého těla – po úplném zastavení srdce a vychladnutím těla – a představa, že jakýsi jemnohmotný Duch opět naváže plné tělesné funkce, je mnohem obtížnější než představa znovuzrozeného Fénixe. Fénix vlastně zahyne tím, že se samovznítí, vzplane jasným plamenem (viz scéna s Brumbálem ve filmu o Harrym Potterovi, díl V., „Fénixův řád“), celý shoří a zbyde po něm jenom šedý popel; po nějaké chvilce (v análech jsem nenašla, jak dlouho to trvá) se z tohoto popela postaví nové tělo a starý Fénix je zase živý. Uvnitř mé představy se to odehrává za pomoci výrazného nadechnutí, jakéhosi nadskočení hromádky popele, ze které hadovitým pohybem vyjde červená hlavička (nevím, proč mi to pokaždé evokuje tvar mužského pyje). Objeví se houbovitá hlavička na vlnícím se krku, který roste a sílí postupně s tělem, jež se během chvilky opeří, a než nabude původní velikosti, je tu dospělý pták v celé své kráse s dlouhými ocasními  pery a zlatým zobákem… Tak si to představuji. Nicméně mne napadá: Co kdyby někdo v momentě jeho vyhasnutí tu nebohou hromádku popela rozfoukal? Třeba v domnění, že se jedná o nepořádek…

Namalovala jsem Fénixe spíše jako krajinu, rodící se mezi spodní a horní rovinou světa. Jsou to sféry, které vnímá naše vědomí jako oblast poznávání sebe sama a zároveň celého makrokosmu. Spodní rovinu symbolizuje hadovitý ocas, spirálovitě se vinoucí a vibrující energie, která utváří pozemský svět. Pozemský, prostřední svět se rozprostírá na těle obrovitého tvora s roztaženými křídly. Všelijaké a různorodé krajiny jsou lůnem a zdrojem pro gejzír, který vytryskává jako krk a hlava, jež se tyčí vysoko do výšky. Hlava na krku symbolizuje vztyčené kopí prorážející vrchní, duchovní roviny světa a přesahující svůj pozemský základ. Jako pupenec, jenž se ve vrchním světě rozvíjí v mé představě do tvaru květiny, která zdobí samotný práh Božího království… Díky tomuto mostu tvořenému tělem Fénixe se přes všechny sféry otvírá pramen (125ol125ol++)* a všechny bytosti budou osvěženy… Fénix je bojovník nesoucí kopí, jež v astrálních světech otvírá svým hrotem bránu až k samotnému Bohu.

* Toto vepsala potkanka…

V Jablonci nad Nisou, 1. 7. 2017