Ornamentalika

Vernisáž  13. 7. 2018 od 18 hodin.
Celá výstava poběží do poloviny září 2018.

Výstava ornamentu. Ornament aplikovaný v obrazech, kresbách a fotografiích. Ornament jako způsob poznání jazyka tohoto světa. Snaha o dekodování vlastních pocitů a zachycení vnitřního přírodního světa. Tak jako v Jizerských horách, tak i uvnitř mne rostou smíšené lesy. Výstava zahrnuje pokus o vyjádření krásy pronikající na povrch těla, stejně jako pramen vody tryskající v tichu lesního příkrovu. Výstava tichého promlouvání rostoucích principů lidské mysli. Decentní umění rytecké linky, která se rozpije v momentě, kdy narazí na vlhký prostor mechu a kapradí.

„Ve všem je nějaký systém, který je součástí našeho

vesmíru. Má symetrii, eleganci a půvab, tyto vlastnosti nalézá člověk vždy v tom, co zachycuje pravý umělec. Systém můžete najít ve střídání ročních období, v tom jak se písek vine podél skalní římsy, ve svazcích větví Larrey Mexicany nebo v uspořádání jejich listů. Snažíme se tyto systémy napodobit v našich životech a ve společnosti a hledáme rytmy a tance a formy, které poskytují uspokojení. Avšak v nalezení definitivní dokonalosti je možné vidět nebezpečí, je zřejmé, že takový definitivní systém obsahuje svou vlastní stabilitu, v takové dokonalosti všechno směřuje ke smrti. Princezna Irulán , Sebraná rčení Muad´Diba“
Frank Herbert, Duna (1965)

Otisky, malované či kreslené struktury, rozprostřené konstrukce, vystříhané obrazce, navrstvené podklady, překrývané motivy, pozorování přírody: mé artefakty vnímám jako označení místa intenzivního a koncentrovaného bytí v určitém čase. Předměty zpracovávám dlouho, na obrazech pracuji mnoho hodin, otiskuji do nich svou přítomnost… Individualizuji a poukazuji na prostor kolem sebe. Nesnažím se o přesné zachycení vlastní představy, zobrazuji podprahové struktury. Dívám se za stěnu vlastních očí a spatřuji pletence žil, vlny myšlenek, toky řek a jejich hukot se mi spojuje se šuměním listů v korunách stromů.

Projekt kresebné stavebnice s názvem „Ornamenta“ začal před lety jako jednoduchý kresebný trénink, kterým jsem se udržovala v kreslířské kondici. Za vrchol tohoto tréninku považuji kresebný cyklus na kartonky s názvem „ Abeceda zahrady“. Oba tyto projekty stále rozpracovávám a dále rozvíjím.

Text je pro mne krajinou krajky, reflektující myšlenkovou rozvětvenost a rozmanitost. Práce s textem je pro mne stejná jako práce s obrazem. Obraz vnímám jako plnohodnotnou řeč. Svět se mi jeví jako shluk různých jazykových úrovní a způsobů komunikace.  V tvorbě vlastního života spatřuji plně manifestovaný lidský život. Ornament mi dovoluje propojit řemeslnou a myšlenkovou potřebu nonverbální komunikace.

Ornament aplikovaný v obrazech, kresbách a fotografiích vnímám jako způsob poznání jazyka tohoto světa. Snažím se o dekódování pocitů a zachycení vnitřního přírodního světa. Tak jako v Jizerských horách, i v mém nitru rostou smíšené lesy. Má tvorba zahrnuje pokus o vyjádření krásy pronikající na povrch bílých betonových stěn, na povrch mého těla, stejně jako pramen vody tryskající v tichu lesního příkrovu z masivu tvrdé skalní skořepiny. Výstava klidného promlouvání rostoucích principů lidské mysli zobrazuje decentní umění rytecké linky, která se rozpíjí v momentě, kdy narazí na vlhký prostor mechu a kapradí. Konstrukce lidského myšlení je jako proudění obrazců tvořících hvězdnou oblohu. Přijímat srdečné náruče rozmanitosti tvarů je jako uvelebit se uprostřed rozkvetlé louky – co na tom, že nás zespodu šimrají mravenci a shora obletují mušky. Je to důkaz, že jsme přítomni v tomto krajkovitém procesu tvorby všelijak se proplétajících linií. Jsme přítomni ve světě jakýchsi rozpohybovaných energií, které tvoří stopy různých trajektorií, ať už viditelných či neviditelných.

„Potřeba, kterou pociťuje primitivní člověk, aby pokrýval ornamentem svůj obličej a všecky předměty, jichž používá, jest vlastním původem umění, počáteční „koktání“ malby. Jest to potřeba původu smyslného – táž potřeba, z níž tryskají symfonie Beethovenovy. První člověk, který nakaňhal ornament na skalní stěnu své jeskyně, pociťoval tutéž radost jako Beethoven komponující Devátou. Pakliže však základ umění zůstává týž, výraz mění se průběhem století a dnešní člověk, zakoušející potřebu kaňhati po stěnách, jest zločinec anebo zvrhlík. Taková potřeba je normální u dítěte, které počíná uspokojovati svůj umělecký instinkt čmárajíc erotické symboly. U člověka moderního a dospělého jest to příznak choroby. Vyslovuji, jsem a prohlašuji tento zákon:

Tou měrou, jak se rozvíjí kultura, ornament mizí z užitkových předmětů.“

Adolf Loos: Ornament a zločin (Řeči do prázdna. Praha 1929, s. 139–151)