Ištabela Barela
Fucking romance 2018

21.2. 2018 v jabloneckém kině Radnice od 19 hodin se uskuteční vernisáž fotografiské výstavy s názvem Fucking romance.

Série fotografií připravených pro výstavu Fucking romance představuje autorku jako bystrou pozorovatelku všeho, co je vychýlené z normálu. Vnímá lehce a někde i extrémně posunutou realitu, která se jí otvírá před hledáčkem objektivu. Zachycené výjevy připomínají bizarnost filmových scén od Lynche po bratry Coeny, nechybí v nich ani určitá děsivost. 

U Radky jde však ještě o něco osobnějšího, týkající se vlastního života, který nám předkládá ve výseku portrétů svých i svého okolí, v kulisách, které umí naaranžovat právě jen život sám a hlavně ten její. Ať už jsou zachycené výjevy kypící či strohé, postprodukčně upravené, či nikoliv, různorodost námětů je její devízou a nenechá diváka ustrnout. Míra vtipnosti je vážena v ideálním poměru s nepatřičností, zvláštní nahotou, krásnou nepřikrášleností a vyzývavostí.
Okolností, která výstavě Fucking romance nahrává je souvztažnost film připomínajících námětů s prostředím kina, kde se výstava koná. Jistě se tak nejen po kinovém foyer rozlije ona pověstná zdejší mlhovina, která vystoupí z rámce Radčiných fotografií spolu s podivností naznačených příběhů a prodchne se do životů prošedších cinefilů.

MgA. Petra Filipovská

To, co v nás zůstává, když zapadá slunce. Ve stínu stromu pozorovat poslední  paprsky slunce. Cítit se dobře pod mlžným oparem zvedajících se mraků. Slyšet to ticho letících ptáků. Přicházející déšť, vítr a šedá obloha. Monochromatické obrazy  a naše marné pokusy o jejich rozbití nějakým exotickým (erotickým) šutrem.  Osamělost má své intimní bizarnosti. Nic, co v nás zůstává, nemá šanci přežít. Daleko předaleko kvetou rozmanité voňavé květy. Nejsem ani tady, ani tam. Je noc.  Jsme jen chodící nádoby plné snů. Nikdo nás neposlouchá, protože všichni křičí. Láska je přehlušující lokomotiva řítící se nekompromisně krajinou, z jejích oken chlapi vystrkují pravidelně hlavně pušek a střílí do bezbranných stád bizonů. Za jedoucí láskou zůstává výrazná stopa krve. Láska je sen o věčně zapadajícím slunci.

Ištabela Barela 2018

      Tady v lesích bývá dost vlhko. V lese všechno dobře hnije a prorůstá novou úrovní tlačícího se života. Buclaté larvičky jsou přilepené na tlejícím dřevě,  vypadají jako drobné prstíčky miniaturních dětských ručiček. Bílé kořínky mladých rostlinek nekompromisně přibíjejí staré dřevo do země. Chomáčky plísní vypadají jako vlákénka upředená nějakým pavoukem trpícím depresí. Odhozená flaška piva napůl zaplněná jehličím je oblepená zelenou řasou. Opuštěné ohniště s roztavenou neidentifikovatelnou hmotou na černém oku žároviště zírá vyděšeně na strom před sebou, kde vidí  za větev zaháknutý kus špinavého igelitu visícího bezvládně dolů, jako ulovená velká můra, která si ještě k tomu máčí cípeček křídla v horském potůčku. Voda svižně crliká o kameny.  Je čistá. Průseky vysekaného lesa, působí jako oholené podpaží, některé zholené kopce vypadají, jako staří punkáči. Les je plný zpěvu ptáků a asfaltových silnic. Sem a tam narušuje lesní půdu z vnitřku země vyhřezlá žulová masa horniny, hrubá jako struhadlo. Když vylezete na kopec, můžete se konečně pokochat mlhovinou, šedou a neprostupnou. Můžete si krásně popovídat o údolí, které je pravděpodobně pod Vámi nebo o krajině, která je někde před Vámi. Mlha pomalu plyne, vítr fouká. Je to stále ten samý vítr a ta samá mlha. Slunce je někde nad tím. Mimo nás.

Ištabela Barela 2018

Skupinová foto z vernisáže.

Krátký televizní šot televize RTM.