Božena

Zaříkání:

“Neznámá tetování, pradávné kmeny, podkožní povrchy, svlečená těla, vzmužilá žena, opravdový muž, sečtělá dáma, hlasitý bůh, krvácející rána, tajná zpráva, identifikační číslo, spousty čísel, rozteklá brána, hladová jáma, zpevněný most, zdobená kost, obří hlava, prázdná mapa, potřeba fikce, oči temné a lesklé, jako jezero zčernalých těl, stříbrný paprsek měsíce, zuby v dutině, poklad v hlubině, neznámá zem, bílá a masitá ruka, země je měkká, stopa v ní otištěná, ozdobená a pojmenována léta životů, rodin a rodů. Vlasy jsou spletená cesta pro jejich kráčející těla, ozdoby duší jako koruny světelných jmen, zářící hvězdný sen je touha vyjádřit semeno, jenž kdosi zasel dovnitř nás.“

Josefína

Josef Manes

Mánesův portrét s tradičním názvem Josefina je nejen nejproslulejším dílem svého tvůrce, ale nesporně nejslavnější obrazem v českém malířství 19. Století. Určení modelu bylo předmětem mnoha hypotéz a legend, současná historie umění se však kloní k názoru, že se může jednat o podobiznu z velké části fiktivní, v níž Josef Mánes syntetizoval svoji představu o ideálním typu ženské krásy. Mánesovou tvorbou proniká hluboká znalost malířství minulých staletí, zejména italské renesance. Podobizna Josefiny připomene plavé typy benátských krasavic z obrazů Palmy Vecchia.

Potok

Maxmilián Pirner

Potok (1903)

Jedním ze zdrojů Pirnerovi tvorby byla Mánesova lyričnost melodická linie, vídeňská léta otevřela cestu k tématům německé romantiky. Zralý Pirner se stal baladikem pohádkových scén s fantazijním i citovým akcentem a autorem složitých symbolických alegorií. Personifikace přírody, přeludné zjevy rusalek, jež jsou ústředním motivem tohoto obrazu, objevuje se v Pirnerově tvorbě mnohokrát. Přírodní prvky dostávají v malířově podání rafinované významy; dekorativně a zároveň symbolicky působící postavy jsou příznačné pro atmosféru umění sklonku století.

Paridův soud

Vojtěch Hynais

Paridův soud (před 1892)

Antické mytologické téma Paridova soudu bylo po staletí vítaným námětem pro výtvarné zpodobení. Scéna, v níž královský syn Paris v úloze pastýře rozhodne spor mezi bohyněmi Hérou, Athénou a Afroditou o Eridino jablko ve prospěch bohyně lásky, byla zvlášť favorizována malířstvím přelomu 19. a 20.století (A. Renoir, A. Feuerbach, L. Corinth, H. Siemiradski, P. Gauguin). Vojtěcha Hynaise zaměstnávalo toto téma po několik let za jeho pařížského pobytu a vyvrcholilo v roce 1892 rozměrným obrazem, který je nyní majetkem ČSAV. Tato definitivní studie vyniká vzdušností a elegancí plenéristické malby, do níž vyústil malířův složitý vývoj reagující na výtvarné klima evropských metropolí.

„Dlouhodobě se zabývám jazykem ornamentu a jeho funkcí v lidském společenství. Tetování vnímám jako pradávnou ozvěnu, vyprávějící příběh lidí. Tento jakýsi spletitý „jazyk“ poukazuje na konkrétní stopy jednotlivců, jedná se o orientační mapu v čase i prostoru. Je to poezie obrazců. Tetování má blízko k nadsmyslovému nebo mimosmyslovému poznání. Otiskují se do něj naše tužby, přání, ale také naše síla a schopnosti. Ne nadarmo se v dávných kulturách tetovali lidé vyššího postavení nebo jedinci s vyjjímečnými schopnostmi.

Celý soubor byl vystaven ve Vinotéce 26 v Jílovém u Prahy 2019.