O díle

Ištabela Barela je ženou mnoha talentů a širokého záběru. Od doby studií na velmi rozdílných uměleckých školách až do současnosti se střídavě věnuje kresbě a malbě, fotografii, konceptuální tvorbě, instalacím hraničícím se sochařstvím, videu, literární tvorbě a hudbě. Z tohoto zdánlivě náhodného těkání mezi uměleckými formami se však vynořuje vnitřní logika, která je mnohdy překvapující i pro samotnou umělkyni.

Ve svém vlastním metaforickém jazyce se autorka spíš než k náboženství nebo spiritualismu blíží moderní teoretické fyzice, pro kterou je hmota vlastně jen popisem vlnění, vibrací a sil, jejichž podstata zůstává tajemná. Duch je tím, co vede hmotu, aby se chovala tak, jak se chová. Podstata světa je tajemství, které můžeme uchopit jenom metaforicky, prostředky spirituální transcendence nebo prostředky umění. Autorka volí druhou z těchto možností. Všechny její práce jsou metaforickým uchopením tajemství.

Ozvěny a fragmenty mýtů nabývají v Ištabelině metaforickém jazyce tu podoby až pohádkové, jako draci a mořské panny, jindy jsou to bohyně neznámého kultu, někdy se manifestují v podobě exponátů fiktivní paleontologie, zoologie a botaniky, aby nakonec v cyklech fotografií a videích nové urban mythology postavily do role archetypálního hrdiny současného člověka i s jeho existenciální vykořeněností a chronickým strachem.

Tvorba Ištabely Barely má silnou, až obsedantní jednotící linii: Chce vrátit ztracenému a tápajícímu člověku zázračno, které zůstává součástí reality, jenom je zapomenuto a zakryto stále narůstajícím množstvím nepotřebných věcí. Člověku, který ztratil víru v boha, chce ukázat, že ztráta víry nemusí být ještě ztrátou spirituality. Že tajemství nebylo vědou odhaleno a dokonce ani nijak podstatně redukováno. Že je stále přítomné a s nezmenšenou silou oživuje zahradu za domem i celý vesmír. Že i my sami jsme součástí velkého příběhu, mýtu, ve kterém dostaneme takovou roli, jaké se chopíme. Že realitu tvoříme každou svou myšlenkou, ba i každým snem a touhou. A tím se umění vlastně vrací ke svému původnímu poslání a smyslu.

Petr Dvořáček 2014